První kapitola: 0%

Poslední přání

27. ledna 2010 v 20:54 |  Jednorázovky
Poslední přání...
 

Lepší zítřky

27. ledna 2010 v 20:53 |  Jednorázovky
Lepší zítřky...

Přemýšlím...

20. listopadu 2009 v 21:44 | Areneis |  My world
Přemýšlím, proč nikdy nic nevychází tak, jak má. Proč, kdykoli něco chci, tak to nejde. Jednou jsem nemocná, jindy mi do toho vleze škola, práce, rodinné anebo vlastní problémy. Nějak nejde dělat to, co by člověk chtěl.
Občas bych chtěla a potřebovala vypnout, jenže to neumím. Nebo alespoň zapomenout by bylo fajn.
Chtěla bych si uvědomit chyby, kterých bylo mnoho, ale nějak některé neumím chápat jako chyby. Někdy mi přijde, že je to to nejlepší, co se mohlo stát. Alespoň u některých.
Připadám si sama, i když je tu hodně lidí. Připadám si ztracená, i když jsem v místech, která miluju.
Je taková zvláštní doba. Ani nevím v čem, ale je zvláštní. Všechno se vyjasňuje, ale i zamlžuje. V něčem jsem si naprosto jistá, ale v jiných věcech tu jistotu ztrácím. Přála bych si mít konečně ve všem jasno, vědět, co doopravdy chci...

 


Většina dní končí spatně...

7. listopadu 2009 v 18:15 | Ary |  My world
Mám pocit, že nemůžu zažít někdy naprosto klidný den. I když tak někdy nějaký vypadá, vždycky se najde někdo, kdo ho zkazí. Ve většině případů někdo hodně blízký...
Ale dneska už toho mám skutečně dost. Vždycky napíšou jen když něco potřebují. Například referát o věci, kterou nemůžu najít, o problému, který nemůžu vyřešit nebo o něčem jiném. Nebo prostě den končí tak, že se s někým pohádáte...
Tak mě napadá, proč já tady vůbec jsem a nechám ze sebe dělat idiota... Někdy jsou ty dni skutečně zvláštní a na nic...


Prolog

28. října 2009 v 21:33 | Ary |  Eyes that don´t cry
Prolog

"Jessico," ozvalo se u dveří mého pokoje tiše. Vylekaně jsem se posadila na posteli a pohledem jsem spočinula na svém mladším bratrovi - Matthiasovi. Když jsem ho viděla, musela jsem se pousmát. Stál vždy při mně, ale přesto byl pořád ostražitý. Musel být.
"Matte," usmála jsem se na něj mile a potichu jsem za ním zavřela dveře. "Co tu děláš? Víš, že by ses tu dneska neměl ukazovat," řekla jsem roztřeseně a rukou jsem setřela zaschlé slzy z tváře.
"Já vím, ale nenechám tě tady samotnou," zašeptal a objal mě. "Co se tam stalo?" zeptal se po pár minutách ticha. Věděla jsem, že se zeptá. Byl zvědavý a někdy ne zrovna taktní.
Dlouho jsem neodpovídala. "Tohle je jedna z věcí, o kterých nebudeme nikdy mluvit, ano?" řekla jsem nakonec, ale do tváře jsem se mu nepodívala. Nikdy jsem se nedokázala dívat mu do tváře, když jsme spolu o něčem důležitém mluvili.
"Jestli si to takhle přeješ, Jess," řekl, ale věděla jsem, že ho to trápí. Nebyl zrovna rád, když jsem s ním nemluvila o něčem, co mě trápilo.
"To sama nevím, ale bude to tak lepší, pro tebe i pro mě, nejspíš," dodala jsem a usmála jsem se. Nebyl to upřímný úsměv, ale alespoň pokus o něj. Matthias se posadil vedle mě a jednou rukou mě objal. Věděl, co mi dokáže pomoct. Byla jsem svým způsobem naštvaná, že mi pomáhá mladší bratr, ale nevěděla jsem, co bych bez něj dělala. Vlastně věděla - nebyla bych tu. Doslova.

Kam dál