První kapitola: 0%

Lepší zítřky

27. ledna 2010 v 20:53 |  Jednorázovky
Lepší zítřky...

Lepší zítřky

Stála před zrcadlem a uslzenýma očima se na sebe dívala. Už chybělo jen málo, aby slzy přetekly. A brzy se tak stalo. Po tváři stékaly jedna za druhou. Po chvíli se dívka sesula na zem a rukou si objala kolena. Plakala. Nesnášela celý svět. Především sebe.
Najednou vedle ní zablikal mobil a hlásal novou sms. V první chvíli dívka telefon ignorovala, ale po chvíli ho přeci jen zvedla a klikla na tlačítko přečíst. Ahoj Tessi, nechceš jít ven? Sharon
Nic víc, nic míň. Tessi telefon zaklapla a poslala ho po koberci až do rohu místnosti, kde narazil na zeď. Jak ona nesnášela, když ji v těchto chvílích někdo rušil. Odepsat se nenamáhala. Neměla na to náladu. Vlastně, neměla náladu na nic. Ale věděla, že kdyby šla pryč s kamarádkou, bylo by fajn. To byly chvíle, kdy byla šťastná a všechen smutek byl pryč. Ale co se dělo potom, už nikdo nevěděl. Všichni si mysleli, že už je to pryč. A taky bylo. Na chvíli.
Po chvíli se telefon rozdrnčel písničkou, která už předem hlásala, že volá některá z jejích nejlepších kamarádek. Tessi se pro telefon natáhla a chvíli jen pozorovala Sharonin obrázek na displeji. Chvíli přemýšlela, ale nakonec stiskla odmítnout. Nechtěla s ní mluvit. Ale ona se nevzdávala, jako vždy. Volala tak dlouho, dokud jí to nezvedla. Dívka zvedla telefon k uchu, ale nepromluvila.
"Děje se něco?" zeptala se ustrašeně.
"Nic," řekla Tessi tiše a snažila se, aby zněl její hlas normálně. Alespoň v rámci mezí. Moc se jí to nedařilo, ale i tak doufala, že nic nepozná.
"Jsi v pořádku?" Její hlas zrovna klidně nezněl.
"Jo, jsem, jen jsem trochu unavená," zamumlala a trochu sykla, jak se spálila o svíčku. Zhluboka se nadechla a už si připravovala, co dál řekne. Nebo spíš, jak ten rozhovor co nejdříve ukončit.
"Aha," odmlčela se. Tušila, že něco není v pořádku. "Vážně jsi v pohodě?" Kývla hlavou, ale to Sharon nemohla vidět.
"Jo," řekla Tessi a přemáhala se, aby se její hlas nezlomil. "Zítra ti napíšu, ok?"
"Dobře. A kdyby cokoli, jsem tady, jasně?"
"Jasně, tak ahoj," ukončila Tessi rozhovor a vypnula u telefonu zvuk. Nechtěla, aby ji někdo další rušil. Pozorovala plamínek svíčky a přála si, aby mohla být jím. Taky tak bezstarostná. A brzy zhasnout by se taky hodilo.
Rozhlédla se okolo a zrak jí spočinul na jejích rukou. Přesněji zápěstích, kde se jí táhlo pár jizev. Povzdechla si. I po roce byly stále vidět. Jak zrovna je nenáviděla. Jak nenáviděla sebe. Přála si nežít. Zase.
"Proč?" ptala se sama sebe tiše a zase upadala do stavu, kdy téměř nevnímala svět okolo sebe. Jediné, co vnímala, byl hořící plamen a roztavený horký vosk. Jako zhypnotizovaná se pro svíčku natáhla.
***
Ozval se protivný zvonek od bytu, který Tessi okamžitě probudil. Pomalu vstala a vydala se otevřít dveře. Cestou pohledem zavadila o své ruce a zamračila se. Došla ke dveřím a otevřela. Stála tam Sharon.
"Nebereš mi telefony," řekla a pátravě si ji prohlédla. Vypadala neklidně.
"Já vím, mám to vypnutý," odpověděla Tessi a chtěla se jít rychle převléct, ale Sharon ji chytla za ruce. Nebránila se. Stejně by si toho všimla.
"Proč?" To bylo jediné, na co se v tu chvíli zeptala. Tessi jen pokrčila rameny. Neměla k tomu co říct. Stejně to bylo jedno. "Není to jedno," řekla, jako by četla její myšlenky. Nebo ji spíš znala příliš dobře, aby věděla, co se jí honí hlavou.
Vytrhla se jí a vydala se do pokoje. Po necelé hodině byla připravená vyrazit. "Půjdeme?" zeptala se své nejlepší kamarádky a obě vyrazily.
Mlčely. To se jim často nestávalo. Většinou bylo něco, o čem by si povídaly, ale teď byly obě zahloubané do svých vlastních myšlenek. Ale přesto Tessi vyčetla z Sharoniny tváře zklamání a to ji mrzelo. Další osoba kterou zklamala.
Šly bez jakéhokoli cíle. Jen bloumaly po městě, ale nakonec stejně stanuly před jejich oblíbenou čajovnou, kde dokázaly prosedět i několik hodin.
"Co si dáme?" zeptala se Sharon, ale na kamarádku se nepodívala. Tessi potlačila slzy a jen pokrčila rameny. Mrzelo ji, že Shar tak moc zklamala.
Seděly v menším obdélníkovém boxu se spoustou polštářků, ale stále nemluvily. Nakonec ticho prolomila Sharon.
"Proč?" ptala se znovu, ale ona jí nemohla dát odpověď. "Tess, vždyť víš, že jsem tu pro tebe, abych ti pomohla."
"Já to vím. Vážně. Ale nemůžu ti to říct," zašeptala. Nechtěla ji zklamat ještě víc. A věděla, že přesně to by se stalo.
"Fajn." Byla smutná.
"Promiň, Shar," omluvila se Tessi a podívala se jí do oříškových očí.
"Panebože, neomlouvej se. Děláš to v jednom kuse," pousmála se Sharon a vzala ji za ruku. I Tessi se musela pousmát. Úsměv to nebyl a ještě nějakou dobu nejspíš nebude, ale tohle gesto jí vrátilo naději. Naději na lepší zítřek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama