První kapitola: 0%

Poslední přání

27. ledna 2010 v 20:54 |  Jednorázovky
Poslední přání...

Poslední přání

"Kdybych mohla mít poslední přání, přála bych si, abych dokázala zmizet všem známým a přátelům ze života. Aby na mě zapomněli a žili dál, jako by mě nikdy nepoznali. Měli by to beze mě jednodušší," povzdechla jsem si a podívala jsem se na paní sedící naproti mně. Zkoumala mě pohledem a přitom si posunula rukou brýle na nose.
Sklonila jsem pohled a pozorovala jsem vzor na šedém koberci. Zároveň jsem se v jednom kuse vyhýbala pohledu na pani doktorku, která se konečně nadechla k odpovědi.
"A nemyslíš si, že by těm přátelům potom něco chybělo? I když by třeba nevěděli co, tak by přišli o zkušenosti, které s tebou získali. Mají tě rádi a ty to víš, tak proč si to nepřiznáš, Jess?" promluvila tichým, klidným hlasem. "Skutečně jsi nad tím přemýšlela, jak jsem ti řekla?" zeptala se.
"Ano, přemýšlela a svůj názor bych nezměnila. Tak to prostě je, to bych chtěla," řekla jsem rozhodně. "A vím, že mě mají rádi, alespoň někde v sobě to vím, jen…" nedokončila jsem.
"Jen?" Nikdy mě nenechala být. Vždycky po mně chtěla, abych věci nazývala pravými jmény. A to já jsem většinou nedělala.
"Jen nevím. Není to lehké. Jsou chvíle, kdy tomu nevěřím. Nemůžu věřit. Ale přesto mám ty nejlepší přátele na světě a to já moc dobře vím. Většinou," dořekla jsem polohlasem a nejistě jsem se na psycholožku podívala.
"Tak proč pořád to všechno? Proč neřekneš dost? Nebo alespoň se nemusíš pořád s tím skrývat. Je to součástí tebe a oni to moc dobře ví."
Podívala jsem se na hodinky. "Dnešní sezení je u konce," vydechla jsem úlevně a vstala jsem z křesla.
"Uvidíme se zase za týden a žádné výmluvy. Dnešní rozhovor jsme nedokončili a ještě se k tomu vrátíme, Jessico, přemýšlej nad tím, co jsem ti tu dnes řekla," usmála se na mě doktorka a podala mi ruku. Sezení skončilo stejně formálně jako začalo.

Ležela jsem doma v posteli a nepřítomně jsem sledovala strop. Bylo asi půl dvanácté a já stále ještě nespala. Ne, že bych nebyla unavená, ale nechtěla jsem. Ačkoli o tom ale samozřejmě nikdo nesměl vědět. Přemýšlela jsem. Zase. Pokolikáté už tento týden? A pokaždé to skončí stejně. Výčitkami, vztekem, pláčem a potrestáním. Jak originální.
I když se skoro nic nestalo, bylo mi na nic. Tak moc. Nemohla jsem nic dělat, jenom být schoulená do klubíčka a tlumit vzlyky. Jako vždy. Chtěla jsem si něco udělat, ale věděla jsem, že bych neměla.
Kéž by bylo všechno jinak, pomyslela jsem si. Kéž bych byla silná a nikdy se do tohohle nedostala. Tohle byly mé jediné a poslední myšlenky zatímco jsem se fascinovaně natahovala pro krabičku se žiletkou. Pak už jsem nemyslela. Odklopila jsem víko a zmocnil se mě takový velmi divný pocit. Cítila jsem radost, respekt i strach. Jako vždy. A také opovržení. Opovrhovala jsem sama sebou, že se znovu uchyluju k něčemu takovému. Ale to jsem si uvědomila až později.
Jediné nad čím jsem byla schopná přemítat v dobu, kdy jsem ten kus chladného kovu držel v ruce bylo, kam. Kam tentokrát. Na ruce? Ne, moc nápadné. Na nohy? Taky ne, tam je jizev dost. Stejně jako na ramenou a na břiše. Tak kam? Tenhle výběr jsem měla vždy, a rozhodnout se nebylo lehké. Stejně jako to později ukrýt. Nakonec je to jako vždy jedno. Nepřemýšlím nad tím a jediné, co chci cítit, je úleva. Ta slastná chvíle klidu a uvolnění.
Prudce jsem otevřela oči. Příval výčitek se jak vždy dostavil a s ním i zkoumání škod. Po ruce jsem měla mobilní telefon. Rychle jsem ho vzala do ruky a otevřela jsem psaní zpráv. Zlatí, nevadilo by ti na chvíli se připojit na počítač? psala jsem. Ale před odesláním jsem se zarazila. Nemohla jsem to Rachel udělat. Zklamala bych ji. Jako tolikrát. Tak jsem zprávu smazala. Jako v poslední době vždy. Připadala jsem si sama víc než kdy předtím.
Tiše jsem zanadávala, protože jsem stále neměla žádné náplasti. I když by mi byly k ničemu. Došla jsem k takové tajné skrýši a vytáhla jsem jeden obvaz. Levá ruka mě dost bolela. Asi jsem řízla víc, než jsem měla a krvácení jsem nemohla zastavit. To se mi povedlo až tak za půl hodiny. Ruka mě bolela jako čert, ale i tak jsem ji musela pevně obvázat.
Konečně jsem mohla jít v klidu spát. Vzbudilo mě zapípání telefonu. Natáhla jsem se po něj a dala jsem přečíst sms. Psala Rachel, že má zpoždění. Nechápala jsem. Až pak mi došlo, že je sobota a za deset minut mám sraz s přáteli, protože jsme se domluvili na bowling.
Vytočila jsem Rachelino číslo.
"Děje se něco" ozval se její ustaraný hlas.
"Jak se to vezme," začala jsem váhavě. "Já dorazím, jen jsem se až teď vzbudila s tou sms, takže se mnou na oběd nepočítejte, sejdeme se až tam, oki?"
"Dobře, vyřídím jim to. Těším se na tebe." S těmito slovy zavěsila.
Fajn, pomyslela jsem si a vyhrabala jsem se z postele. Obvaz na ruce pevně držel a já jsem se radši ani nenamáhala ho sundavat. Oblékla jsem si mikinu s dlouhým rukávem a říkala jsem si, že si ji nesmím celý den sundat.
Dorazila jsem načas a počkala jsem na holky. Děkovala jsem bohu za to, že nejsem levák. Ta ruka pořád bolela.
"Můžu s tebou mluvit?" zeptala se mě Rachel po nějké době a společně jsme poodešly o něco dál. "Co se zase děje?" vypálila na mě okamžitě a já jsem ucukla pohledem.
"Všechno je v pořádku," lhala jsem. Ovšem ji jsem neoklamala. Nikdy. Ona byla jediná osoba o které jsem mohla říct, že mě alespoň trochu zná.
"Jess, nelži mi tady. Poznám to na tobě. Já ti chci pomoct a nemůžu, když mě nenecháš." Přistoupila ke mně a vzala mě za ruce.
Bolestí jsem si skousla ret. Všimla si toho. "Můžu?" zeptala se váhavě. Jen jsem přikývla. Bylo mi to jedno. Všimla by si toho dnes nebo za pár dní.
"Už je to ale stejně jedno, ano?" řekla jsem, když uviděla obvaz. "Nesundavej ho. Ne teď a tady." Rozhlédla jsem se okolo sebe. Nikdo si nás nevšímal. Ani holky. Ty vesele debatovaly dál.
"Proč?" zeptala se jednoduše.
"Chtělo se mi," odpověděl jsem prostě. "Měla jsem blbou náladu."
"Proč jsi nenapsala?" Nedokázala jsem se jí podívat do očí. Bála jsem se, že tam uvidím zklamání.
"Nechtěla jsem…"
"Neotravovala bys," přerušila mě dřív než jsem stihla větu dokončit. "Jsem tady pro tebe. A vždycky budu, tak si to konečně zapamatuj, ano?"
"Pokusím se," pousmála jsem se lehe a znovu jsem stáhla rukáv od mikiny dolů.
Možná měla nakonec doktorka pravdu. Možná by to mé poslední přání bylo špatné. I když je nereálné, tak bych takhle uvažovat neměla. Nakonec mi Rachel přeci jen pomohla. Věděla jsem, co při dalším sezení s doktorkou řeknu. Že chci skončit. Konečně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama